Zase jsem se dlouho neukázala a přitom je toho tolik, co říct. Nebudu s vyprávěním otálet. Elí táhne na sedm měsíců a bude to tedy brzy měsíc, co začala objevovat svět jídla. Pamatuju si, že jestli bylo něco, na co jsem se vždycky netěšila při hlídání dětí, bylo to krmení. Cpaní děti pyréčkama a jogurtama, když to neustále plivaly, vztekaly se, že ne a ne a ne, jíst nebudou, já s ani ne třetinou sněděný přesnídávky nebo jogurtíku, kdy půlku z toho ještě šly lžičky do mý pusy 😁, ve stresu, že to dítě bude kvůli mně o hladu. Šlo mi to proti srsti a proto jsem věděla už od tý doby, co se Elí narodila, že my to tak mít nebudeme. Varování: Následující text je silně maminkovskej a u bezdětnejch nebo svými dětmi neposedlejch dětí může vyvolat zvracení a jiný nepříjemný tělesný projevy. Samozřejmě svou dceru kojím a díky tomu odpadl ten největší stres, který jsem u jiných dětí měla při přikrmování, že dítě nebude prospívat a mít dost živin. Nemusela jsem tedy nik...
Život s miminkem, to by mohla být knižní (a možná i filmová, ale to by asi moc procent na čsfd nezískalo - neříkám, že ty knihy by byly zralý na Pullitzerku, ale víte jak) edice s počtem dílů vyšším než počet filmů Hvězdných válek, možná by to nakonec dotáhla až na takovou Ordinaci mezi knižními edicemi.... Co bych vám tak pověděla? No, po té dlouhé odmlce toho je opravdu spoustu, protože život s miminkem je prostě nahoru, dolů, každou chvíli něco nového a jiného. Eleanor už je 5 měsíců a já jen koukám, že to uteklo jako voda. Pořád je to k nevíře, akorát teď už místo toho "Kde se tu vzalo to miminko?" je to "Kde se tu vzalo to obří miminko?". Poslední měsíc a půl se Eleanor naučila takových věcí, že kdybych vám to měla všechno vyjmenovávat, asi se mi to ani nepovede. To by bylo taky trošku nekonečný jak ta Ordinace. A já se toho taky naučila spousty. Matně si vzpomínám na dobu, kdy byly Eleanor asi 4 týdny a začaly ji trápit prdy, bříško, ...