Život s miminkem, to by mohla být knižní (a možná i filmová, ale to by asi moc procent na čsfd nezískalo - neříkám, že ty knihy by byly zralý na Pullitzerku, ale víte jak) edice s počtem dílů vyšším než počet filmů Hvězdných válek, možná by to nakonec dotáhla až na takovou Ordinaci mezi knižními edicemi.... Co bych vám tak pověděla? No, po té dlouhé odmlce toho je opravdu spoustu, protože život s miminkem je prostě nahoru, dolů, každou chvíli něco nového a jiného. Eleanor už je 5 měsíců a já jen koukám, že to uteklo jako voda. Pořád je to k nevíře, akorát teď už místo toho "Kde se tu vzalo to miminko?" je to "Kde se tu vzalo to obří miminko?".
Poslední měsíc a půl se Eleanor naučila takových věcí, že kdybych vám to měla všechno vyjmenovávat, asi se mi to ani nepovede. To by bylo taky trošku nekonečný jak ta Ordinace. A já se toho taky naučila spousty. Matně si vzpomínám na dobu, kdy byly Eleanor asi 4 týdny a začaly ji trápit prdy, bříško, koliky. Možná to bylo v 6 týdnech, já fakt nevím. Nevím, kdo z vás to měl podobně, ale my jsme měli očekávání takový, že když jsme oba byli jako malí klidné děti, které vůbec neplakaly, budeme mít doma to samý. Zdendova máma vždycky říkala, že o něm vesměs první rok vůbec nevěděla. A já prej taky byla celkem v pohodě.
S prvním, druhým, třetím prořvaným večerem, kdy El plakala klidně půl hodiny vesměs až do vyčerpání, už na mě Zdenda začal naléhat, že teda jede někam koupit nějaký kapky, že koupí Espumisan, a podobně. Jenže já jsem v tomhle asi zase prostě eko maminečka, a souzním s tím, že prvních 6 měsíců není organismus dítěte prostě zralý na nic jiného než na mateřské mléko. Ani na Espumisan, ani na BioGaiu, ani na Vigantol, a vesměs ani na UM. Věřím, že naše těla jsou dokonalé systémy a fungují přesně tak, aby mateřské mléko dávalo dítěti vše, co potřebuje, a tvořilo se na míru přímo jemu. Probiotik je v mateřském mléce až až, od pozitivních stafylokoků, streptokoků přes laktobacily až po bifidobacily, kterých je v MM nejvíce třeba hned po narození. Nemyslím si tedy, že by bylo potřeba něčeho víc, a už vůbec ne silikonů a podobných dobrot. Hlavně bříško prostě dokáže potrápit i starší děti. Pamatuju si, když jsme byly v 6.třídě na škole v přírodě a mě začalo strašně bolet břicho a holky mi poradily, ať si sednu na bobek a vyprdím to, že to znají a taky to tak dělají. Je to nejlepší. A to nám bylo kolik - 12, 13 let? Tak jestli to dokáže potrápit takhle veliký dítě, co s tím má dělat pár týdnů starý miminko jiného, než brečet, no.
A protože jsem taková fašistická bio matka (jak mě s oblibou nazývá Zdenda), řešila jsem prdy teda hlavně nošením v šátku. Nošením v šátku, bezplenkovkou, ňucháním a kojením, kojením, kojením. A to tak, že jsem měla El v šátku prakticky pořád. Ráno jsme vstaly, svlékla jsem ji, dala jsem ji vyčúrat/vykakat, zabalila zpět, udělala si snídani, najedla se, třeba si pustila hudbu, El pak usnula, já šla spát s ní, vzbudily jsme se okolo 12, svlékla jsem ji, dala ji vyčúrat/vykakat, měla jsem ji chvilku na nohou a dělala na ni blbiny, když začala být unavená, dala jsem si ji do šátku, šla jsem něco dělat, ona usnula, a takhle do kolečka, do kola. Někdy jsem ji tak měla nahatou jen v plence, hezký kůži na kůži, ona si léčila prdíky a bříško, já poporodní trauma, nebo to možná my obě, kdo ví. Říká se, že kluci ze sebe negativní emoce ventilujou výbušností a holky si je dusí v sobě právě v bříšku, tak třeba jo. Ale jak říkám, kdo ví. Cítila jsem se jako otrok? Ne. Přišlo mi to přirozený.
Proč jsem se v tu dobu ale cítila občas špatně, nejistě, neodhodlaně následovat své instinkty? To právě kvůli těm debilním řečím. Ať už se k nim dostanete v přímé konverzaci, nebo v komentáři na Facebooku, či jiné platformě. Ale nejen ta klasika typu "budeš otrokem svýho dítěte". Pak taky:
"Ale to nejde ji takhle mít pořád, vždyť to si nikdy neodpočineš."
"Musíš ji taky dávat na bříško, aby trénovala a učila se, co má umět."
"V kočárku ti nevydrží, viď? Pěkně sis ji rozmazlila."
Měla jsem pak občas pocit, že to dělám špatně. Že moje dítě bude zaostalý, že nebude pást koníčky, nebude se pořádně hýbat a všechno umět jak má, přeci tabulky, protože ji nedávám na bříško, protože ji pořád tahám v šátku. Hele, zase si nemyslete. Já cítila, že je to správně, bylo mi to vlastní, a o tisíc procent pohodlnější než kočárek. Ale tohle jsou takový malý zákeřní červíci, který občas dokáží zavrtat v čerstvym a trochu vás potrápit = znejistět jako novomamku.
Zdendovy rodiče, kteří na to koukali jako kdybych spadla z višně, pamatuju si, když jsme za nima přijeli na chatu a bylo třeba 15 hodin odpoledne a malá do tý doby od 8 ráno spala jen dvakrát 20 minut, normálně už by měla třeba dvakrát dvě hodinky za sebou, takže už to byl zaručenej recept na protivný mimčo. Myslím, že jí v tu dobu bylo třeba 7 týdnů. Do toho cesta autem, což byl další recept na protivný mimčo, a samozřejmě sotva usnula, tak jsme byli na místě a vzbudil ji štěkot psů. No, a aby nevyspalost nebyla málo, objevily se prdy. Dala jsem si ji z autosedačky rovnou do šátku a ona plakala, plakala, plakala, Bruno (jejich pes) štěkal, štěkal, štěkal. Poprosila jsem Zdendu, abychom hned po jídle šli na procházku, aby mohla malá spát. A Zdendův táta s jeho přítelkyní, jestli snad nemáme kočárek, jak se Míša těšila (vtipně se oba jmenují taky Zdeněk a Michaela), že bude vozit a houpat. Tenkrát jsem jim na to odvětila, že jim ten kočárek klidně příště vezmeme a houpat s nim můžou, jestli chtějí, protože toho kontaktu s malou přitom je asi tak stejně když tam je jako když tam není. Anebo když se byla poprvé a jedinkrát na malou podívat Zdendova máma a s někým telefonuje "vždyť vona ji pořád má v tom šátku a spí, ani jsem ji pořádně neviděla", tón si asi dokážete domyslet sami.
Období prdů bylo prostě jedno veliký náročný bum. Jako by nestačilo, že každej večer vás znejišťuje miminko tím, že pláče a vy se bojíte, jestli to vážně jsou prdy, jestli to není něco jiného - já jsem prostě takovej malej paranoiák. Do toho se přidává okolí se svými debilními řečmi tisíckrát jinak a vy už jste kolikrát rádi, že vůbec jste. Každovečerní pláč skončil koncem října, když jsme se vrátili z Dolní Moravy, což byl 4denní očistec. Místo abychom přijeli odpočatý, tak jsme přijeli natěšený domů a rádi, že je to konečně za náma. No, nebyli jsme prostě zvyklí fungovat v jedný místnosti, a nevím, jestli je to prostě tím, že je chlap nebo nervák, ale Zdenda ten dětskej pláč moc dobře nezvládá/al 😁 Určitě jsme to ale potřebovali, protože jsme se tam fungovat naučili na tisíc procent a jako mávnutím proutku jsem si pak v pondělí po 2 měsících užila klidný uspávání malý v náručí. Bylo to krásný.
Ten klid teda trval asi 14 dní, ale už to nebylo takový. A prdy nás provází pořád, jen teď už se umíme hodně hýbat a tak je prostě umíme dostat ven. Taky to není pravidlem, někdy je to boj. Jedny náročnější prdy mi třeba El vzbudily i během psaní tohohle článku a já ho teda teď dopisuju během spaní dalšího na mobilu, zatímco malá dudá a já už skoro taky spím, nýbrž je 1 ráno. 😁
Co jsem tím chtěla taky říct, světě div se, i přes to, že jsem měla El v šátku prakticky nonstop 2 měsíce v kuse a i teď nám kočárek nic neříká (my mu říkáme - skříň na kolečkách), zaseklá ve vývoji není, naopak tabulky a starší kámojdy a kámoše strká do kapsy tím, jakej je ve všem rychlík. A díky šátku jsme třeba byly na kyčlích před měsícem a půl naposled, protože jsou z nošení naprosto vzorový. Takže ať už je to vaše známá a vy koukáte skrz prsty, nebo jste taky taková nejistá novomamka, nebojte se, ono to vašemu miminku neubližuje, naopak, a ono si samo řekne, kdy je ten čas začít objevovat (ne pít, fakt objevovat, jako svět).
Já z toho občas byla špatná, kdy se to všechno naučí, že to dělám špatně, vždyť s ní každý den na bříšku necvičím! Vlastně jsem to do jejích 3 měsíců dělala tolikrát, že bych to spočítala na prstech jedný ruky 😁 Prostě to všechno přišlo tak nějak samo a teď už nestíhám sledovat, co všechno už umí. Tohle období prdíků mám hrdě za sebou, že jsme to zvládly, a teď se prostě vezeme na tý vlně dál, nahoru a dolů, a zas nahoru.
Tak zas do příště a šťastnej novej, papindy!
Komentáře
Okomentovat