Zlomový měsíc. S uplynulým třetím měsícem riziko potratu stoupá na minimum a proto je často cejchován jako "ten měsíc, kdy to povíme". Opět je to dost individuální, někdo to nejbližším řekne hned, někdo to oznámí všem hned, někdo naopak čeká s oznamováním do doby, kdy už je to nevyhnutelné, protože bříško začíná být vidět, a to i s oznamováním těm nejbližším. V tomto měsíci většinou také podstoupíte první ultrazvuk a doktor vám může potvrdit, že je vše v pořádku. Zlomový je to měsíc taky proto, protože s prvním ujištěním od lékaře ztratíte první obavy a začnete se do svého těhotenství trochu více nořit, více si ho uvědomovat a zjišťovat, co vás čeká a nemine.
Po prvním ultrazvuku mě zavalila vlna lásky a klidu, štěstí, že ta fazolka tam vážně je, že roste, že jsme s mužem splodili človíčka a ten teď bude vyrůstat uvnitř mě. Byl to krásnej pocit klidu, kterej trval asi.... pět minut. S každým dalším uklidněním totiž přichází nový obavy a u mě to byla nová úzkost, a to je úzkost z oznámení rodině. Moje ségra už to věděla od začátku, od doby, kdy jsme se přestali chránit, protože už děti má dvě a brala jsem ji tedy jako nedocenitelnou oporu celým procesem. Zdendův otec a jeho přítelkyně to věděli taky, protože jsme se hned na počátku nedomluvili, že s tím počkáme, a Zdenda se o mém přání být tradiční a oznámit to rodině až ve 3. měsíci a hlavně společně dozvěděl až po tom, co jim to oznámil. Ač jsem taky slepičí prdelka, líbilo se mi, že ve 3. měsíci (ač to nebyla ještě ta magická hranice 12. týdne) budu během Vánoc a přišlo mi to jako skvělá příležitost rodině těhotenství oznámit.
Termín porodu byl stanoven podle MS na 22.7. a vlastně jsem to oznamování o Vánocích okopírovala od své ségry, protože to tak s prvním dítětem také udělala. Aby ne, Ráďa totiž letos 22.7. oslaví 4. narozeniny. Tak uvidíme, jestli se trefíme. Kdo mě zná ví, že jsem velice expresivní člověk. Kdo mě zná hodně dobře ví, že se i přes to nerada vystavuji emočně náročným situacím, ať už v dobrém nebo špatném, že jsem v nich hodně apatická a jejich vliv se u mě projeví až později, když to můj mozek vlastně zpracuje. Proto si i většinu takových situací nepamatuji, většinou mizí rovnou do mého podvědomí, které si z toho vytáhne, bůh ví podle jakýho vzorce, co mu přijde vhod. A proto jsem s blížícími se Vánoci měla čím dál větší osypky.
Věděla jsem, že sic chystáme veliké překvapení, budou mít rodiče radost (pozn. rodiče máme oba rozvedené, mámy i tátové už žijí se svými vlastními partnery), takže jsem se nebála jako třeba Zdenda, že mu dá Ivan nebo táta přes hubu, ale spíš jsem se připravovala na tu emocionální chvíli. Obzvlášť u nás v rodině není moc zvykem se o něčem bavit, radši se to nějak zakope pod koberec. Přišly Vánoce, ségra takticky nechala naši obálku s překvapením až na konec a bylo to spousty spousty emocí. :D Víc vám k tomu asi nepovím, protože si ty momenty pamatuji jen letmo, můžu vám říct o tom jak mě při rozbalování polila horkost a potily se mi dlaně, ale ušetřím vás. Rodiče měli všichni radost a všichni společně od té doby očekáváme narození našeho malého děťátka. A já měla radost, že už konečně nemusím vymýšlet výmluvy, proč si zase nedám víno, které mám tak ráda, a Zdenda může zase jezdit na návštěvy autem, protože už nemusí pít ani on, aby nebylo nápadný, že nepijeme oba.
Vánoce. Co se vám vybaví, když se řeknou Vánoce? Cukroví, kapr a řízky, bramborový salát, svařák, perníkový latté, dárky, pomeranč se skořicí, adventní věnce, zdobení stromečků.. A mohli bychom pokračovat. Všechno je to moc krásný, ale taky strašně, strašně, strašně aromatický. A to je to nejhorší, co mě mohlo ve třetím měsíci potkat.. Byla jsem zrovna na vrcholu všech svých těhotenských potíží, takže kromě toho, že jsem byla chodící zombie, pálila mě žáha více méně nonstop, ať už po nabitym zeleninovym salátku, nebo po smažáku s bramborem, a do toho každý den při cestě z práce soda ve formě pachů a chutí všeho druhu. Vyjdete na náměstí Republiky před Palladium a dostanete první facku - dřevěný uhlí na kterym se pečou kaštany, další facku - někdo, kdo se asi celej život nevoněl, třetí facka - někdo, kdo se naopak navoněl a trochu moc, čtvrtá facka - projdete okolo kuřáka, pátá facka - přiopilej bezdomovec. Utíkáte rychle na místo, kde vás má vyzvedávat muž, těšíte se na úlevu v autě, ale v tom přijde šestá facka - autový pyžmo. Když jsem byla menší, dělávalo se mi blbě v autech a autobusech, protože mi vadil ten specifickej smrad, kterej vevnitř motorových vozidel najdete, nevím ani, k čemu ho přirovnat. A ano, hádáte správně! Přesně tohle se mi ve třetím měsíci vrátilo.
Poblinkala jsem se v prvním trimestru všehovšudy dvakrát, a to jednou, když jsem během asi dvou minut vypila litr čerstvého pomerančového džusu, tak mi to nesedlo a letět to ven muselo, a podruhý, když mi uvíznul vlas v krku a dráždil dávicí reflex. Takže jsem určitě pořád měla těhotenství klidnější, ač večer bývala má žáha už neúnosná a Rennie byl můj nejlepší kamarád, zabrat mi to určitě moc nedalo a dokonce se mi povedlo v prvním trimestru zhubnout jedno kilo oproti počáteční váze, když se mi díky akupunktuře celkově zvýšil a zlepšil metabolismus.
Komentáře
Okomentovat